Poldinu huť založil v roce 1889 Karl Wittgenstein, který ji pojmenoval po své manželce Leopoldině. Díky jeho podnikatelskému duchu se z kladenské ocelárny stal jeden z nejúspěšnějších podniků svého druhu v Evropě. Firma většinu produkce vyvážela a v začátcích jí výrazně pomohly také válečné zakázky. Zajímavé období její existence jsou však 50. léta, kdy se sem dostává psavec Hrabal.
Kdo nečetl jeho knihy, viděl alespoň Menzlův film Skřivánci na niti, který byl natočen podle novely Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Kladenské ocelárny jsou zde popsány tak, jak je Bohumil Hrabal zažil. Pracoval tu po boku politických provinilců, intelektuálů, právníků, kteří zastávali úlohu pomocných sil. Realitu milovaného i nenáviděného prostředí hutě popsal také v básnických souborech Bambino di Praga a Krásná Poldi.
Stejně jako pábitel Hrabal, našel v Poldovce svou inspiraci k tvorbě i grafik Vladimír Boudník. Rychle se spřátelili, našli v sobě spřízněné duše a v roce 1950 se spolu dokonce přestěhovali do libeňského bytu do ulice Na hrázi. Boudník musel v kladenské ocelárně působit jako zjevení, protože toužil vše povýšit na artefakt, umělecké dílo. Právě zde vytvořil i novou techniku zvanou aktivní grafika, do níž vytlačoval různé předměty a materiály. Dílo otiskl na papír, na němž vynikly právě vrypy v plechu.
Svůj vztahu k Boudníkovi, familiérně pojmenovaném jako Vladimírek, Hrabal popsal v knize Něžný barbar. Příhody z období jejich libeňského soužití jsou zaznamenány také v trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky. Bohumil Hrabal i Vladimír Boudník zastávali v kladenské Poldi těžkou práci, stejně jako většina z více než dvaceti tisíc zaměstnanců. Pamětníci tvrdí, že pracovali tvrdě a s nasazením všech sil každý den, ale práce byla na oplátku dobře placená. Ocelárna dala zdejší oblasti práci, a proto člověk dodnes nepochopí, proč došlo k likvidaci tak výdělečného a prospívajícího podniku. Dobu, kdy v Poldovce pracoval spisovatel Bohumil Hrabal nebo výtvarník Vladimír Boudník v průmyslovém areálu v centru Kladna připomínají už snad jen ty tři vápenné pece.